The Bureau: XCOM Declassified

Klady:

- Svět XCOM trošku jinýma očima
- Hudba a dabing
- Krycí systém
- Slušný béčkový příběh

Zápory:

- Umělá inteligence (parťáci si neví rady a emzáci vám chodí pod hlaveň)
- Kratší herní doba
- Příliš mnoho klišé
- Na hře se podepsal vývoj

Chtělo by se mi říci, že už jsem ani nedoufal, že se kdy tato hra podívá na světlo světa. Nejdříve se ohlásila jako čistá FPS, ukázala pár trailerů a pak zase na dlouho zmizela. Celý koncept se překopal a nyní ovládáte postavu ze třetí osoby. Na hře je to znát, místama vypadá, že se to prostě rychle uplácalo a hurá s kůží na trh, nicméně i přesto je velmi dobře hratelná a pobaví, ač se nejedná o žádnou velkou parádu. Titul vyšel v srpnu 2013 a zatím příliš prodejní tabulky netrhá. Je to škoda, protože vývojáři z 2K by si to jistě zasloužili. Na vývoji se podíleli studia 2K Marine, Australia a China o vydání se pak postaral 2K Games.
 
Hra se odehrává v Americe roku 1962 a vy se vžíváte do role jménem William Carter (hodně moc klišé jméno). William je vládní agent, který má sklony k alkoholismu, protože jeho život nebyl peříčko. A tak sedíte v křesle kouříc cigaretu, se sklenkou v ruce a kufříkem na stole, čekáte, až se objeví někdo, kdo si ho vyzvedne. Zaklepe na vás slečna v armádní uniformě a požádá vás o vydání kufříku, když se ohradíte, že do jejich rukou nepřijde, dostanete kulku do ramene. Následně zjistíte, že žena je ovládána jinou bytostí, ale než se nadějete, už je pryč i s vámi hlídaným zbožím. Oklepete se a vyjdete z budovy ven, načež zjistíte, že venku se odehrává apokalypsa. Na zemi totiž útočí mimozemšťané a jediná možnost jak s nimi vyjít dobře, je pokleknout. Což se vám nechce a proto si prostřílíte cestu až do vrtulníku, který vás odveze na tajnou bázi XCOM. Chtěl se někdo po odehrání strategií projít po základně? Má tady možnost, sice omezenou, ale pořád tam je. Příběh sám o sobě není žádná velká pecka, ale dokázal ve mě vyhlodat pocit ,že se nacházím v šedesátých letech a hned po nacistech bojuji s celým vesmírem o přežití naši malé, modré planetky. Najdete zde hromadu klišé, ohraných hlášek a béčkového scénáře, ale když to do sebe zapadne, nejedná se o špatný celek. 

Samotná báze se skládá z mnoha místností, po kterých se můžete volně pohybovat, jediným omezením je, že tím, jak postupujete hrou, se vám odemykají další části. Najdete zde například zbrojnici, střelnici, laboratoře nebo třeba velín. Hlavním ředitelem je Myron Faulke, brýlatý, šedivý muž, který vás bude provázet po téměř celou hru. Dále zde potkáte kupříkladu důstojinci Chulski, která se stará o komunikaci a mlžení pravdy před lidstvem. Vaším kancelářským (ano, máte i svůj kancl) parťákem je Nicolas Dasilva, kterého budete v jedné z misí zachraňovat. No a co se týče laboratoří máte tam dva výborné vědce, jednoho s německým původem dr. Dresnera a potom Alana Weira. Lidí, které je možno prokecnout je tu však mnohem více, ale tenhle základní výčet bude stačit, nicméně pokecejte se všemi (vždy po splnění hlavní mise máte nové volby v rozhovorech, po sekundárních úkolech nikoliv), je dost možné, že vám zadají sekundární úkol. 

Jedna velká kapitola jsou vaši parťáci, které můžete buďto rekrutovat, nebo dostat jako odměnu po splnění vedlejšího úkolu. Vždy si berete dva parťáky s sebou a zbytek zůstává na bázi, nebo je pošlete konat dobro jinam. Ovšem, musí na to mít dostatečný level. Je tedy dobrý vojáky míchat a postupně je skillovat. Každý váš společník se může dostat na maximálně pátou úroveň, kdežto hlavní hrdina může dosáhnout desáté. Kromě hlavních a sekundárních misí, jsou zde mise jen pro agenty a tam hraje jejich úroveň prim. Protože mise, kam je můžete posílat, vyžadují například desátou úroveň a tak se hodí mít navíc dva agenty, kteří jsou na maximalní možné úrovni. Mě se povedlo tyto mise splnit všechny, ale s odřenýma ušima. Proč? Inu, trénink těchto mužů není žádný med. Skillují se totiž střelbou a vražděním emzáků. Což je problém, protože jejich inteligence není o nic větší jako ta, kterou má houpací kůň. V každé misi, kterou absolvujete, je to na nervy i přes to, že hru pauznete a rozdáte příkazy. To je totiž jen jedna z věcí, vy totiž musíte velmi bedlivě zkoumat, zda opravdu ty příkazy někdo plní a nebo do toho jde svoji hlavou. Příkladem budiž obklíčení ze všech stran, kdy zadáte svým kolegům rozkaz se schovat za vámi a spustit krycí palbu. Když tak učiníte a začnete se věnovat mydlení nepřátel (ve většině případů stejně všechno vysekáte samy), tu najednou volá kolega o pomoc, protože umírá. Pozastavíte hru, aby jste zjistili, kde se raněný nachází a zjistíte, že je na úplně jiné straně mapy, než byl vyslán, jen proto, že se mu chtělo. Nemám nic proti hrdinství, ale na to musíte mít v hlavě mozek. Ve finále tedy děláte starostlivou chůvu všem vašim parťákům a snažíte se je a sebe udržet na živu. Pakliže by jste se o kolegy nemuseli moc starat, hra by byla zřejmě až příliš jednoduchá. Nicméně pokud o někoho přijdete, nic se neděje, protože ti lidé nemají žádné osobnosti, ani o ně v podstatě nemáte strach, jako tomu bylo u strategií, kde jste si parťáky nejenom pojmenovali, ale také jste je měli svým způsobem rádi. Pojmenovat si je můžete i zde, ale přijde mi to zbytečné. Jelikož jsem věděl do čeho jdu, tak jsem se na toto připravil a nikdo mi nezemřel. Ale můžu vám říct, byl to boj.

Zbraní máte hned několik druhů. Na začátku klasickou výbavu americké armády, posléze i té pakáže z vesmíru. Vyjmenovat mohu různé plazmomety, sniperky, brokovnice, granáty či obyčejné pistole. Další z vašich zbraní jsou vaše schopnosti. Můžete například zvednout nepřítele do vzduchu (po vzoru Mass Effect 2) a ve vzduchu ho rozstřílet na cimpr campr. Pokud to zní nudně, tak zkuste ovládat mysl a emzáky otočit proti sobě, to je o něco lepší sranda. Dále můžete léčit a další kupu věcí. Vaši parťáci zase umí stavět bojové věže, zapínat ochranné štíty, vypouštět droidy kteří vás podporují ať už léčbou či palebnou silou, či stavět minová pole a mnoho dalšího. S každým novým levelem se rozhodujete a zároveň kombinujete. Když například odemknete droida, dostanete  na výběr zda má léčit, či opravovat štíty vašich věží, atd. Většinu druhů nepřátel, co se proti vám postaví, znáte ze strategií, najdete zde například Sectoidy či chodící opancéřovanou bestii. Jen je třeba podotknout, že tady si s nimi poradíte mnohem lépe a rychleji, nežli tomu bylo u strategií. Pro někoho to může být bolák na kráse, ostatní to nebudou řešit. 

Co se týče hudební stránky musím uznat, že se mi velmi líbila. Soundtrack ve mě vyvolal pocit jako bych sledoval starší film o tom, jak naši planetu napadlo UFO, což, jak jistě uznáte, sedí naprosto přesně. Titulková hudba je potom vůbec nejlepší. Dabing postav je na docela dobré úrovni, ale jediný, který se mi líbil a opravdu mi seděl byl ten hlavního hrdiny, Williama. Co je na tom ovšem trošku hůře je ovládání, které dokáže někdy pěkně zlobit, ale jinak je celkem slušně vymyšleno. Pravé tlačítko pro míření, levé pro střelbu. Když podržíte písmenko G určíte trajektorii vrhu granátem a stiskem levého myšidla hodíte. Hra se dá téměř kdykoliv zapauzovat (není to ale úplná stopka, hra se jen zpomalí na hlemýždí tempo) a tím získáte čas rozdat zbytečné příkazy. Optimalizace je na štíru, ač hra běží na obstarožním Unreal Enginu třetí generace. Ale nejedná se ani o tragédii, takže pokud chvilku strávíte v nastavení, hru dokážete vystřelit klidně na 60fps. Grafika vypadá poměrně slušně na dnešní dobu a nemám k ní moc výhrad, ale je fakt, že místy působí už opravdu historicky.

Na místě je tedy shrnutí. Hra to není rozhodně špatná, to ne, ale než se do ní pustíte, raději si o ní něco málo přečtěte, stejně, jako jsem to udělal já. Pokud se i přesto do hraní pustíte, bude vás čekat celkem sedm kapitol a herní doba zhruba mezi 10-12 hodinami. Pokud máte zkušenosti ze strategickou stránkou XCOMu, tohle vám nemusí příliš sednout už jen díky jednoduchosti, s jakou kosíte emzáky. Na druhou stranu vám bude umožněno si na vlastní nohy projít po bázi, což bylo snem nejednoho z nás a také zjistíte, jaké to je být v první linii. Jedná se o obyčejnou střílečku s taktickými prvky, která nenadchne ale ani neurazí a dovolím si říct, že po dohrání dokonce i vyšumí. Ale šanci, tu si tedy rozhodně zaslouží.